Kolekce - Čeští svatí v dílech mistrů - Historie
Čeští patroni a světci byli oblíbeým motivem uměleckých děl starých mistrů, kteří během staletí působili v naší zemi. A právě některá z těchto pečlivě vybraných sochařských děl se stala předlohou pro kolekci pamětních medailí nazvanou „Čeští svatí v dílech mistrů“.
Tato kolekce je kolekcí ryze autorskou, je z dílny ak. malíře Jaroslava Huti, M.F.A.
Pan Huťa se prosadil také v zahraničí, kde dlouho působil. Je autorem vítězného návrhu portrétu královny Alžběty II., který se velmi dlouho používal na kanadských poštovních známkách. Nyní působí na fakultě architektury ČVUT v Praze.
RUB MEDAILÍ
Na rubu medailí je zobrazení lícové strany Ostatkového nebo tzv. Korunovačního kříže. Kříž je flakován dvěmi heraldickými znaky. Nápis, umístěný v horní části kompozice cituje latinské moto „DEUS ET PATRIA“ a symbolizuje ideovou náplň série. Heraldické znaky jsou umístěny tak, jak je známe ze sochařské výzdoby východní fasády Staroměstské mostecké věže. Nalevo od kříže, v heraldice je to pravá čestná strana, vidíme erb s orlicí Svaté říše římské. Orlici můžeme vnímat jako symbol nadčasové platnosti a univerzálnosti duchovní inspirace. Protějškem je štít s českým dvouocasým lvem. Lev nahradil a doplnil původní zemský znak – plaménkovou orlici.
Z hlediska historického, symbolického a uměleckořemeslného se jedná o jednu z nejvýznamnějších součástí pokladu chrámu Sv. Víta. Původní raně gotická část kříže je 62,5 cm vysoká, šíře ramen je 41,5 cm. Výška kříže v dnešní podobě i s podstavcem je 89 cm, celková váhá 3 kg. Odvrácená strana je symetrickým způsobem ozdobena antickými a byzantskými kamejemi a drahokamy. V jeho středu se nachází menší křížek sestavený z dřeva Kristova kříže. Vedle kamejí, které jsou upevněny na odvrácené straně kříže, je celek zdoben safíry, perlami, jedním smaragdem a unikátním přírodním diamantem. Výzdobu kříže ještě doplňují kvalitní skleněné imitace, ve své době prezentované jako pravé drahokamy.
Pod průhlednými křišťálovými destičkami asi 1 cm silnými jsou viditelné ostatky Kristova umučení. Na vrcholu vertikálního ramena kříže je ve schránce umístěn kousek houby, kterou měl podle Písma podat k ústům trpícího, žíznícího Krista římský voják. Nalevo na konci příčného břevna se pak nachází podlouhlá schránka, ve které je uložena část jednoho z železných hřebů, kterými byl Kristus ukřižován. Naproti napravo je uložen kousek konopného provazu, o kterém se věří, že jim byl ke kříži Kristus přivázán. Na dolní části kolmého břevna za podlouhlou křišťálovou destičkou jsou uloženy trny z Kristovy trnové koruny.
O původním kříži se má za to, že ho Karel jako mladý dostal během svého pobytu ve Francii. Později jako vladař ho kolem roku 1357 nechal v pražské dvorní dílně upravit na kříž ostatkový.
Relikviář vznikal císařovou péčí a podle jeho programu. Kousky cedrového dřeva Kristova kříže odřezal vlastní rukou z většího kusu, který byl uchováván v pokladnici kláštera v Trevíru. Jednalo se o tak závažný čin, který musel být utajen, aby nedošlo k pobouření obyvatel města. Libanonský cedr a jiné relikvie mají podle vědecké expertízy pocházet z prvního století.
Podle dochovaných zpráv byl původní podstavec kříže ze solidního zlata o váze až 30 kg. Měl asi představovat i jistou materiálovou a finanční rezervu, protože kříž byl ochraňován zvláštní papežskou klatbou. Za vlády Vladislava Jagelonského (1522) byl ale podstavec nahrazen pozdně gotickým podstavcem z pozlacené mědi. Od počátku 16. století slouží jako Korunovační kříž českých králů a hrál také důležitou roli při korunovačním obřadu Ferdinanda I. (1527), Maxmiliána (1562) i Rudolfa II. (1575).
SVATÝ VÍT
Datum jeho narození není známo, jeho smrt je kladena mezi roky 304-305, kdy byl za místodržícího Valeriána umučen v provincii Luka. Záhy byl považován za světce. Pocházel ze sicilské Masary. Byl synem bohaté patricijské rodiny a ví se, že jeho otec se jmenoval Hylas. Vít byl bez vědomí svých rodičů vychován v křesťanské víře manželi Modestem a Krescencií, kteří o něj pečovali. V době pronásledování za vlády císaře Diokleciána pro tuto víru opustil Vít rodinu. Musel podstoupit mnoho útrap, podle legend měl být za trest roztrhán lvem a byl také vařen v kotli s olejem. Z těchto strázní vždy zázračně vyvázl. Nakonec byl ale umučen i se svými pěstouny. Jeho ostatky byly uloženy v Lukánii v Itálii a jejich část se pak dostala do kláštera Corwey nad Weserou v Sasku. Paži světce obdržel sv. Václav od císaře Jindřicha pro nově založený chrám téhož jména, který budoval na Pražském hradě. Sv. Vít je nejen zemským světcem a patronem Čech a Prahy, ale i Saska, Sicílie a Pomořan. Je přímluvcem mládeže, vinařů, ochráncem sklizně.
Autor sochy: PETR PARLÉŘ - fotografie sochy
*1332 (1333) Gmünd, +1399 Praha
Jedná se o reliéfní přepis busty jednoho ze světců, které jsou umístěny vně polygonální apsidy sv. Víta v tak zvaném vnějším triforiu. Dílo vzniklo r. 1375 a Petr Parléř zde vytvořil „andělský“ typ mladíka s dlouhými vlasy s „archaickým vnitřním úsměvem“. V tomto směru nám připomíná úsměv řeckých kuros či Mony Lisy. Mladá tvář odkazuje na věk světcova prozření, poznání tajemství víry i krásu této proměny.
SVATÝ ZIKMUND
Tento světec zemřel v rozmezí let 500 až 524. Byl synem burgundského krále Gundebalda sídlícího v Lyonu, kde se Zikmund stal roku 516 králem. Měl dynastické vazby na rod Luxemburgů, tedy příbuzenský vztah k našemu Karlu IV. Král Zikmund nechal zaškrtit svého syna a později se ve výčitkách obrátil na přísné pokání. Založil například známý klášter ve švýcarském Wallisu. Sám byl zabit i s celou svou rodinou franskými nájezdníky. Záhy začal být uctíván jako světec. Původně byly jeho ostatky uloženy ve sv. Mořici v dnešním Švýcarsku, ale roku 1365 je nechal císař Karel IV. přenést do chrámu sv. Víta v Praze. Od této doby je také patronem českých zemí a ochráncem všech kajícníků.
Autor sousoší: JOSEF MAX - fotografie sousoší
*1804 Janov u Sloupu, +1855 Praha
Narodil se v rodině severočeského řezbáře v Janově u Sloupu r. 1804 a zemřel v Praze r. 1855. Učil se v dílně svého otce, kreslil podle sádrových odlitků a nakonec se stal žákem malíře J. Berglera. Po přestěhování do Prahy v r. 1826 se určitý čas živil jako řezbář dýmek. Spolupracoval se svým mladším bratrem Emanuelem a jejich ateliér se postupně stal vyhlášeným. Je autorem mnohých soutěžních návrhů a nerealizovaných objednávek, například na pomník Přemysla Oráče a Karla IV. S bratrem se podílel na významném sousoší maršála Radeckého. Pro Krannerův pomník Františka I. vytvořil jezdeckou sochu císaře a pro fasádu nové budovy Staroměstské radnice galerii českých vladařů. Ve své práci byli bratři ovlivněni romantismem a nazarénskou malbou. Jejich dílo je neseno částečně v akademickém a dílem v gotizujícím duchu. Je výtvarně strohé, ale řemeslně dokonalé a má své místo v historii českého umění.
Na medaili je zobrazena korunovaná hlava postavy sv. Zikmunda od J. Maxe z r.1853. V sousoší z Karlova mostu stojí napravo od sochy sv. Norberta a sv.Václava. Sv. Zikmund typem odpovídá dobovému znázornění „Krista krále“ a svou zaměnitelností a krajní idealizací se blíží až karetním obrázkům. Ruka na hrudi symbolizuje probuzené svědomí, introspekci a návrat k duši. Zvednuté oči k nebesům a pokorný postoj korunovaného kajícníka v plné zbroji dotváří obraz mocného, ale Bohu oddaného člověka.
SVATÝ METODĚJ
Starší z věrozvěstů, sv. Metoděj, se narodil stejně jako jeho bratr v Soluni, roku 815. Zemřel v roce 885 na moravském Velehradě. Zpočátku sloužil jako vysoký císařský úředník na severu Makedonie obydlené slovanským obyvatelstvem, kterému dobře rozuměl. Pro svou zbožnost, spravedlnost a laskavost si získal lásku lidu. Kariéra a světská sláva ho však neuspokojovaly a také se mu příčil rozmařilý život u císařského dvora. Vzdal se proto svého úřadu a vstoupil i se svým bratrem do kláštera sv. Basila na hoře Olymp. Když solunští bratři přišli na Moravu, franští kněží těžce nesli fakt, že zde šíří křesťanství ve slovanském jazyce. Po třech letech působení na Moravě se bratři na své cestě do Říma, kde měli obhájit své učení, zastavili i v Panónii u knížete Kocela. I zde vzdělávali kněze mluvící slovanským jazykem. Do Říma dorazili roku 867 a papež Hadrián II. jim bohoslužebné knihy schválil. V té době do Říma dorazilo i poselství knížete Kocela, v němž žádal, aby byl Metoděj jmenován biskupem jejich země. Franští biskupové ale považovali Panonii i Moravu za země pod svou správou a na jejich rozkaz byl světec zajat a uvězněn. Marně se hájil tím, že jedná na papežův příkaz a žádal, aby byl postaven před jeho soud. Nakonec byl osvobozen a ve svých hodnostech potvrzen až po zákroku nového papeže Jana VIII. Když se Metoděj konečně vrátil na Moravu, vládl zde už kníže Svatopluk. Spolu se svými žáky hlásal víru také v Nitransku a v Čechách, jejichž knížete pokřtil. Na základě stížností Franků byl opětovně povolán do Říma, kde byl znovu potvrzen on i jeho dílo a bylo přikázáno, aby ho poslouchali moravští kněží jakéhokoliv jazyka. Vedle toho, že jsou oba bratři věrozvěsty Slovanstva a zemští svatí, jsou také považováni za patrony vzdělanosti.
Autor sousoší: KAREL DVOŘÁK - fotografie sousoší
*1893 Praha, +1950 Praha
Motiv je převzat ze sousoší sv. Cyrila a Metoděje a je mistrovskou prací K. Dvořáka, kterou vytvořil mezi lety 1923-38. Sousoší najdeme na Karlově mostě na místě, kde kdysi stávala barokní plastika sv. Ignáce stržená za povodně r. 1890. Postava sv. Metoděje stojí v sousoší napravo. Sv. Metoděj je oděn v biskupském ornátu, žehná zemi a lidu.
SVATÝ CYRIL
Sv. Konstantin, jak se původně Cyril jmenoval, se narodil roku 826 (nebo 827) v řeckém městě Soluň (dnes Thessaloniki). V římském klášteře, kde přijal řádové jméno Cyril, onemocněl a záhy v roce 869 zemřel. Je pochován v kostele sv. Klimenta v Římě. Byl mladším bratrem sv. Metoděje a oba patří mezi nejvýznamnější světce a věrozvěsty všeho Slovanstva. Zároveň to byli i tvůrci nového slovanského písma - hlaholice, kterým z písma řeckého do jazyka, jakým mluvili Slované žijící v okolí Soluně, překládali biblické a bohoslužebné texty. Moravský kníže Rostislav vyslal poselstvo k byzantskému císaři Michalovi III. i k papeži do Říma s prosbou, aby byli na Moravu vysláni kněží a učitelé, kteří by místním lidem mohli srozumitelným jazykem hlásat křesťanství. Císař, na rozdíl od Říma, žádosti vyhověl a na Moravu vyslal učené bratry Cyrila a Metoděje. Bratři pocházeli z významné soluňské rodiny a už v mládí zasvětili svůj život Bohu. Za svého působení na Velké Moravě museli kvůli rivalitě a na základě žaloby německých biskupů předstoupit před papeže Mikuláše I. a obhájit slovanské liturgické knihy. Papež jejich počin schválil a oba vysvětil na misijní biskupy, ale své učení přesto museli obhajovat víckrát. Bratři ze Soluně jsou našimi zemskými patrony, od 19. stol. patrony všech Slovanů, vzdělanosti a od roku 1981 i celé Evropy.
Autor sousoší: KAREL DVOŘÁK - fotografie sousoší
*1893 Praha, +1950 Praha
K. Dvořák se původně vyučil cizelérství. Pak studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u J. Drahoňovského. Ve svém uměleckém vzdělání pokračoval v ateliéru J. V. Myslbeka na pražské akademii, kde jeho studium přerušila první světová válka. Akademii dokončil až v letech 1917-19 u prof. Štursy. Roku 1928 se stal profesorem Uměleckoprůmyslové školy v Praze. V třicátých letech se začal věnovat monumentálním projektům jako je pomník čs. legionářům v Pere-la-Chaise v Paříži a slavné sousoší sv. Cyrila a Metoděje pro Karlův most. V závěru svého díla se obrací k historismu inspirovanému barokním sochařstvím a dramatičností nedokončených Michelangelových soch.
Sousoší sv. Cyrila a Metoděje stojí na Karlově mostě místo barokní plastiky sv. Ignáce, která byla stržena za povodně v r. 1890. Pro tehdejší politickou situaci bylo nepřijatelné vrátit na most původní sochu, vytvořilo se proto nové sousoší. Sousoší je doplněno postavami symbolizující Slovanstvo, které adoruje oba věrozvěsty. Vzdor tomu, že se jednalo o dva Řeky, typy světců mají lidový a slovanský charakter tak, jak byli za první republiky s oblibou zobrazováni. Oba mají asketicky ztvárněné tváře. Bezvousý sv. Cyril je uctivě skloněn, drží v rukou model rotundy. Je to sice tradiční znázornění donátora určitého kostela, ale v našem případě se jedná spíše o budovatele posvátné instituce – církve.
SVATÁ LUDMILA
Sv. Ludmila byla manželkou našeho prvního křesťanského vládce - knížete Bořivoje. Oba byli pokřtěni r. 874 sv. Metodějem. Kněžna se narodila v roce 860 na hradě Pšov, v místě dnešního města Mělník, a zemřela v roce 921 na svém vdovském hradě Tetín. Proslula dobročinností a zbožností. Založila například první kostel na Pražském hradě zasvěcený P. Marii. Především se ale zasloužila o náboženskou výchovu mladého knížete – svého vnuka sv. Václava. Podle tradice byla z politických důvodů a na popud snachy Drahomíry při modlitbách uškrcena vlastní šálou. V roce 925 nechal kníže Václav její ostatky přenést do chrámu sv. Jiří na Pražském hradě, což se považovalo za její neoficiální kanonizaci. Zde leží její ostatky až dodnes. Sv. Ludmila je patronkou Čech a je nazývána matkou českého národa. Je ochránkyní matek, babiček a vychovatelů.
Autor sousoší: MATYÁŠ BERNARD BRAUN - fotografie sousoší
* Sautens, + 1738 Praha
M. B. Braun byl tyrolský sochař a řezbář většinou působící v Čechách. Je považován za nejvýznamnějšího představitele české vrcholné barokní plastiky. Braun se stává šiřitelem tzv. sochařského iluzionismu. Zdá se, že už před r. 1710 založil v Praze svou dílnu. Do místního sochařského cechu vstoupil mistrovským dílem – sousoším, které zobrazuje sen slepé sestry cisterciáckého řádu sv. Luitgardy. Během patnácti let se jeho dílna stala největší v zemi a obchodně nejúspěšnější. V Praze brzy zdomácněl, oženil se a spolupracoval s dalšími umělci jako byli architekti F. Maxmilián Kaňka a J. Fischer z Erlachu. Jeho významným mecenášem a zákazníkem byl hrabě A. Špork. Pro něj vytvořil slavnou galerii soch v Kuksu. Ve 24 alegorických sochách „Ctností“, „Neřestí“, v alegorii „Blahoslavenství“ a dalších vyjádřil postoj hraběte Šporka ke světu i k životu. Další významné práce jsou sochařská výzdoba pražského Klementina, chrámová výzdoba v Litomyšli, Citolibech atd. Braun onemocněl souchotinami a těžkou práci pak vykonávali jeho asistenti, zatímco on vytvářel nové návrhy a modely.
Na medaili je zobrazeno poprsí sv. Ludmily ze sousoší z r. 1720. Svatá zde stojí skloněna nad dítětem - sv. Václavem, kterého vyučuje z otevřené knihy, která nepochybně představuje Písmo svaté. Sv. Ludmila má na hlavě knížecí korunu se závojem a na krku šálu, kterou byla podle legendy uškrcena. Dnes na Karlově mostě stojí kopie původního díla, originál je uložen v pražském Lapidáriu.
SVATÝ VÁCLAV
Datum narození tohoto světce je nejasné. Bývá uváděn rok 903, 907 i léta mezi 890-895, která by nejvíce odpovídala dnešním antropologickým poznatkům. Taktéž existují dohady o datu jeho smrti. Mělo se tak stát 28. září ve Staré Boleslavi roku 929 či mezi lety 935-936. Na naší pamětní medaili byly použity letopočty tradičně a nejčastěji užívané. Kníže Václav pocházel z panovnického rodu Přemyslovců. Narodil se v Stochově u Libušína. Vychovávala ho a ke křesťanství vedla jeho babička sv. Ludmila. K moci se dostal v r. 922 nebo v r. 924 a za své vlády musel čelit silné domácí i vnější opozici. Družníky svého bratra Boleslava byl nakonec zavražděn ve Staré Boleslavi.
Sv. Václav je příkladem duchovního vládce, který pomáhá potřebným. Jeho ostatky byly uloženy v chrámu sv. Víta. Brzy získal širokou úctu a v roce 972 mu byl zasvěcen první kostel. Za svatého byl považován už záhy. Je pochován v kapli nesoucí jeho jméno v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Od 14. století má také svůj oltář i v katedrále sv. Petra v Římě a od. r. 1690 je světcem celé církve. Sv. Václav je hlavním patronem České země, ochráncem Prahy i českého vojska. Je národním symbolem, krajanem a přímluvcem na nebesích i útočištěm v dobách zlých.
Autor sochy: PETR PARLÉŘ - fotografie souchy
*1332 (1333) Gmünd, +1399 Praha
P. Parléř byl architekt, stavitel, sochař i řezbář. Je nejvýznamnějším představitelem rodiny Parléřů a patří mezi vynikající tvůrce naší vrcholné gotiky. Působil převážně v českých zemích. S císařem Karlem IV. se setkal na stavbě ve Švábském Gmündu nebo v Norinberku. Roku 1356 si císař třiadvacetiletého architekta povolal do Prahy, aby po smrti Matyáše z Arrasu pokračoval na stavbě katedrály sv. Víta. Původní Arrasovy plány Parléř přepracoval. V katedrále vytvořil kapli sv. Václava, která je jejím ústředním prostorem a má v duchu apokalypsy sv. Jana představovat nebeský Jeruzalém. On nebo jeho dílna také vytvořili tumby českých panovníků a galerii bust pro vnitřní a vnější triforium a slavnou sochu sv. Václava. Vystavěl také starou sakristii a věž i mimo stojící hradní kapli Všech svatých. Projektoval pražský kamenný most, později zvaný Karlův, a mimo Prahu je autorem kostelů sv. Bartoloměje v Kolíně a velkolepého dómu sv. Barbory v Kutné Hoře. Stal se váženým občanem dvou pražských měst a konšelem.
Hledí na nás líbezně nakloněná, mladá a ušlechtilá tvář s knížecí korunou. Je to poprsí jedné z nejznámějších sochařských zobrazení sv. Václava. Tato dvoumetrová, opuková, polychromovaná socha byla vytvořena v r. 1373 P. Parléřem (anebo jeho hutí). Stojí na vyvýšené konzole při východní zdi kaple sv. Václava a nedávno byla restaurována. Její pozadí tvoří dva namalovaní andělé. Dodnes však trvají pochyby, jestli zde vůbec stála původně. Byla totiž nalezena na opěrném systému vnější strany katedrály a r. 1911-2 přenesena do kaple. Na původní místo byla postavena kopie. Patron a záštita země zde stojí v plné zbroji s praporcem a štítem na věčné stráži.
SVATÝ VOJTĚCH
Tento významný český světec se narodil roku 956 na Libici nedaleko dnešních Poděbrad a zahynul r. 997 v Tentikken ve východním Prusku. Kanonizován byl r. 999. Byl synem mocného vévody Slavníka, jehož dědicem se měl stát. Jako chlapec vážně onemocněl, a proto jeho rodiče učinili slib, že jestli se uzdraví, zasvětí ho Bohu. Zázrak se stal a od té doby byl vzděláván a na svou dráhu připravován kněžími. Po smrti svého otce se vrátil do Čech a stal se jedním z kněží biskupa Dětmara. Po jeho smrti roku 928 byl zvolen jeho nástupcem – v pořadí druhým pražským biskupem. Odznaky svého úřadu přijal osobně v Římě z rukou papeže. Jeho diecéze zahrnovala nejen Čechy a Moravu, ale i dnešní Slovensko, Slezsko a jižní Polsko. Podporuje reformní hnutí, které vychází z kláštera v Cluny. Když se jeho úsilí míjí účinkem, odchází r. 990 opět do Říma, kde se stává členem benediktinského řádu. Za dva roky se na žádost Čechů a příkaz papeže opět navrací do Prahy. Přivádí s sebou několik mnichů a zakládá první mužský klášter v Břevnově. Kvůli politickým komplikacím a tlakům však opět odchází do Říma. Po vyvraždění Slavníkovců Boleslavem II. roku 995 se do vlasti již nevrátil. Odešel na misijní cestu do pohanského Pruska, kde byl 23. 4. 997 umučen. Jeho ostatky vykoupil polský král Boleslav a přenesl je do církevní metropole Hnězdna. Roku 1039 byla Břetislavem I. část ostatků násilně odejmuta a uložena v chrámu sv. Víta v Praze. Úcta k tomuto světci rostla a rozšířila se po celé Evropě. Je patronem Čech, Polska a Uher (zde se podílel na výchově krále Štěpána). Je také patronem římské říše, pražské arcidiecéze a nově i evropské jednoty.
Autor relikviáře: Anonym - fotografie relikviáře
Jedná se o relikviář sv. Vojtěcha, který byl vytvořen v zlatnické dílně Pražského hradu. Mezi lety 1484-1503 se stal součástí pokladnice sv. Víta.
Poprsí světce s biskupskou mitrou má na hrudi v křišťálovém pouzdře uloženu relikvii. Sugesce přítomnosti, života a celkové výmluvnosti posiluje portrétní až naturalistický charakter relikviáře. Je příkladem řemeslného mistrovství a výtvarného realismu pozdní gotiky. Relikviář je stříbrný, částečně zlacený a zdobený drahokamy. Bratrstvo zlatníků bylo v Praze ustanoveno již roku 1324 a Karel IV. si jeho práce velmi vážil. Jako ocenění mu věnoval mitru patrona zlatníků sv. Eligia, kterou přivezl z Francie. Relikviář sv. Vojtěcha věnoval pokladnici král Vladislav ještě s relikviáři sv. Víta a sv. Václava, které se však nedochovaly.
SVATÝ PROKOP
Svatý Prokop se narodil v zemanské rodině kolem r.970 nebo r.975, a to ve vsi Chotouň u Českého Brodu. Zemřel r. 1053 na Sázavě. V mládí poznal křesťanskou víru tak, jak ji hlásali Cyril a Metoděj. Byl vysvěcen na kněze a stal se členem katedrální družiny u sv. Víta. V dospělém věku opouští svoji rodinu i majetek a věnuje se pouze duchovnímu poslání. Měl syna Jimrama, který ho v poustevnickém životě následoval.
Sv. Prokop vstoupil do kláštera v Břevnově jako benediktinský mnich, ale brzy odešel a žil na Sázavě jako poustevník. V Sázavě sv. Prokop založil kostel P. Marie a sv. Jana Křtitele. Vznikla zde mnišská osada a z ní pak Sázavský klášter, ve kterém se na přání knížete stal opatem. Kanonizován byl již r. 1204 jako první ryze český světec. V roce 1588 byly jeho ostatky přeneseny do kostela Všech svatých na Pražském hradě. Stal se jedním z hlavních patronů České země a ochráncem horníků.
Autor sochy: PETR PARLÉŘ - fotografie souchy
*1332 (1333) Gmünd, +1399 Praha
Za předlohu zde sloužila jedna z Parléřových bust z r. 1380 z vnějšího triforia katedrály sv. Víta. Světec je zobrazen jako poustevník s kapucí a tonzurou. Kulatá a masitá tvář s výraznými rysy vyvolává vzpomínku na jeho heroický příběh. Nejedná se o idealizaci, ale o portrétní studii skutečného, jadrného a silného člověka.
SVATÁ ANEŽKA
Byla dcerou českého krále Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské, narodila se v Praze r. 1205 (uvádějí se i léta 1207,1211 či 1215), kde i roku 1285 zemřela. Od mládí byla sňatkovou politikou předurčena k vladařskému poslání, ale později po řadě zrušených zasnoubení a úmrtí ženichů světský život zcela odmítla. Po smrti svého otce v r. 1233 založila kláštery s kostely a špitály klarisek a františkánů. Rok poté sama vstoupila v Praze do řádu klarisek. Její bratr král Václav I. jí věnoval pozemky. Anežka přidala celé své věno a začala na břehu Vltavy se stavbou komplexu, který dnes nazýváme Anežským klášterem. Na přání papeže Řehoře I. se zde na krátko stala i představenou, ale sama dávala přednost askezi, práci a službě jako prostá sestra. Anežka Česká také založila řád křížovníků s červenou hvězdou včetně špitálu, který měl pomáhat nemocným a trpícím. Pro svou charitativní činnost bývala nazývána andělem strážným národa. Její kanonizace proběhla až roku 1989. Sv. Anežka Přemyslovna nebo sv. Anežka Česká je významnou patronkou národa, nemocných, chudých a trpících.
Autor sousoší: JOSEF VÁCLAV MYSLBEK - fotografie sousoší
1848 – 1922
J. V. Myslbek je jedním z nejvýznamnějších českých umělců a dá se říci i zakladatelem českého moderního sochařství. Svým dílem i vlasteneckou činností patřil k tzv. „generaci Národního divadla“. Narodil se v rodině malíře pokojů, studoval v ateliéru V. Levého a na pražské akademii u T. Trenkwalda. Jeho dílo bylo ovlivněno nejen antikou a renesancí, ale i secesní stylizací. Od r. 1885 vyučoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a v roce 1896 se stal profesorem na pražské AVU. Mezi hlavní Myslbekova díla patří personifikace „Zpěvohry“ a „Činohry“ umístěné nad portálkem bočního vstupu do Národního divadla. Vytvářel vynikající portréty osobností své doby realisticko - monumentálního charakteru. Mezi nejslavnější patří socha určená pro katedrálu sv. Víta – klečící postava kardinála Schwarzenberka, která byla na světové výstavě v Paříži oceněna zlatou stuhou. Vrcholem jeho tvorby je sousoší sv. Václava na Václavském náměstí, na kterém pracoval bezmála 30 let. Odhaleno bylo r. 1924. Toto sousoší se stalo symbolem národní identity a shromaždištěm národa v dobách radosti i smutku.
Na medaili je zobrazeno poprsí sv. Anežky ze slavného sousoší sv. Václava, které vznikalo mezi lety 1892-02. Idealismus sv.Anežky je charakterizován ušlechtilou tváří téměř skrytou v řádovém čepci. Koruna na hlavě naznačuje její královský status, ačkoli tato žena se stala zakladatelkou kláštera s nemocničním zařízením a osobně se zde starala o ty nejubožejší a nejpotřebnější.
SVATÁ ZDISLAVA
Tato světice, která byla současnicí sv. Anežky České, se narodila v Křižanově na Moravě roku 1215 nebo 1220 a zemřela na hradě Lemberku roku 1252. Byla dcerou pana z Křižanova a jeho paní Sibyly, která pocházela ze Sicílie. Zdislava pocházela z pěti dětí. Byla oddanou manželkou rytíře Havla Markvartice, šlechtice, který u krále Přemysla Otakara II. dosáhl hodnosti nejvyššího číšníka království. Zemřela pravděpodobně na tuberkulózu a Havel ji o mnoho let přežil. Její manžel jí pomáhal zakládat klášter a špitál v Jablonném a chrámy v Jablonném a v Turnově. Ač byla světice křehké postavy, měla se podle legendy na těchto stavbách i fyzicky podílet. Sama byla milující matkou 4 dětí. Zároveň v heroické míře pečovala o jiné ratolesti, o pocestné, chudé a nemocné. Podle legend se věří, že vzkřísila pět mrtvých, mnoha slepým navrátila zrak a také uzdravovala nemocné malomocenstvím. V okolí zámku Lemberku je dodnes navštěvována její studánka se zázračnou vodou, která léčí oční neduhy. Úcta k této světici se šířila už od 14. století, avšak blahořečena byla až r. 1907 a kanonizována papežem Janem Pavlem II. v Olomouci v r. 1995. Je patronkou Čech a Jablonného v Podještědí, kde je také pochována. Je ochránkyní rodiny, vychovatelů a dominikánského řádu, který za svého života obdivovala a podporovala.
Autor sochy: J.F.BIENERT - fotografie sousoší
Údaje o narození a smrti tohoto umělce nejsou známy. Bienert k nám přišel z Dolní Lužice, když předtím pracoval v Rosenborgu pro dánského krále. Ve službách Lichtenštejnů vytesal v letech 1707-09 pro rumburskou Loretu 10 soch proroků, 10 soch Sibyl a sochy příbuzenstva Ježíšova. V r. 1711 vytvořil postavy několika světců pro dominikánský chrám v Jablonném v Podještědí. V roce 1715 vytvořil skupinu alegorických postav pro město Heidenau v Sasku.
Na medaili je zobrazen imaginární portrét sv. Zdislavy. Původní socha vznikla r. 1713 a je umístěna na průčelí poutního kostela v Jablonném, kde je svatá pochována. I když ve skutečnosti světice zemřela mladá, je zde zobrazená s výraznou a silnou tváří ve věku starší ženy. Připomíná spíše babičku, která pro sebe už nepotřebuje nic a celý život jsou pro ni její děti a děti jejích dětí. Umělci šlo o vyjádření poslání, jímž je celoživotní mateřství, bezvýhradně obětavá, hojivá a chápající péče. V levé ruce drží světice model kostela, protože byla i donátorkou a stavitelkou chrámů a klášterů.