Kolekce - Staré pověsti české - Galerie
Poslyšte pověsti dávných dob
Když se řekne Staré pověsti české, každému z nás se vybaví kniha Aloise Jiráska. Tato knížka je však pouze nejmladším uměleckým zpracováním starých pověstí, které popisují prapočátek českého národa.
Existují mnohem starší prameny, ze kterých Alois Jirásek nepochybně čerpal. Jednotlivé verze se dokonce v líčení faktů rozcházejí a je pouze na nás, zda uvěříme líčení starodávných písmáků – Kosmase, Dalimila a dalších. Byli praotec Čech a ostatní skutečnými historickými osobnostmi?
Autorem grafického návrhu kolekce je Marco Paccini, absolvent Akademie výtvarných umění v Římě, člen asociace italských medailistů a výtvarníků (I.A.A.M.) a člen Mezinárodní federace medailistů (F.I.D.E.M.).
Praotec Čech
Uprchl ze země Charvátské (dnešní Polsko) před válkou (nebo před spravedlností?) do země, která byla nedotčená, ale velmi plodná a poskytla jeho lidem dostatek všeho, co potřebovali k životu. Stal se vojvodou v této zemi a dal jí své jméno. Lid žil šťastně a v dostatku, jejich mravy však byly dle starších pramenů poněkud uvolněné.
Důvěřivě, v bázni boží, žili, neschráněli zboží,
nikdo nepřál si mít víc, dělili se o krajíc,
o strdí a každou rybu.
Jen jednu jim vytknu chybu, to, že muž za oněch dob
Každou noc měl jinou z rob.
Bez manželství jak ten skot
obcovat jim bylo vhod.
(O vzniku českého národa – Dalimilova kronika)
Vojvoda Čech žil a vládl kraji pod Řípem spravedlivě téměř 30 let. Po jeho smrti jej truchlící lid pohřbil pod Řípem. Jeho mohyla však nebyla nikdy nalezena, můžeme se proto pouze dohadovat zda byl Praotec Čech skutečnou nebo jen fiktivní postavou.
Libuše věštkyně
Kněžna Libuše byla nejmladší dcerou Krokovou – muže po všech stránkách znamenitého, který však neměl mužské potomky – zplodil tři dcery – Kazi, Tetu a Libuši.
Libuše převzala vládu po svém otci a také soudila spory svých poddaných. Jednou, když rozsoudila spor mezi znesvářenými sousedy, poražený ve sporu se vzbouřil proti vládě a soudům ženy.
Proto se Libuše rozhodla poslat poselstvo pro svého budoucího manžela a vladaře, kterého vidí v proroctví. Aby jej snadněji nalezli, dala jim k dispozici svého koně. Koník zná přesně cestu do Stadic k Přemyslu oráči. Znamená to snad, že Libuše Přemysla důvěrně znala, že s ním už předtím udržovala „vážnou známost“?
Když paní viděla, že jaksi, neznajíce cestu, váhají, pravila:
„Co váháte? Jděte bez starosti, sledujte mého koně,
on vás povede pravou cestou a dovede zase zpět,
neboť tu cestu nejednou šlapal.“
Lichá šíří se pověst a zároveň mínění křivé,
že paní sama vždy za nočního ticha
tu bájnou cestu na koni tam konávala
a před kuropěním se vracívala.
(Kapitola V I- Kosmova kronika česká)
Libuše si vzala svého vyvoleného Přemysla oráče, spolu dali zemi řád a právo. Libuše předpověděla založení města Prahy.
Bivoj silák
V lesích v okolí Vyšehradu řádil veliký kanec. Uválel úrodu obilí, smrtelně zraňoval psy, koně a dokonce i lidi. Až přišel udatný Bivoj, kance chytil a přinesl na zádech na Vyšehrad. Tam ho před zraky dvořanů a hlavně kněžny Libuše a její sestry Kazi probodl oštěpem. Libuše mu za tento hrdinský kousek darovala mužský pás ze svého pokladu, Kazi mu dala své srdce. Druhý den Bivoj odjel z Vyšehradu jako doprovod Kazi a její družiny. Poté opustil svou ves, jejíž byl vojvodou a stal se manželem Kazi. Navždy zůstal na Kazíně.
Bivoj, v čele všech mužů, maje líté zvíře na zádech, pozdravil Libuši i její sestru… Nikdo z nich nespustil očí z Bivoje, jenž přehlédnuv kolo, upřel naposled jiskrný zrak na kněžny výše stojící, na Libuši, zvláště však na její sestru. Ta vzrušena hleděla na statného muže, jejž poprvé spatřila v háji u Jezerky, na nějž pak často vzpomínala.
(O Bivoji – Staré pověsti české – Alois Jirásek)
Přemysl Oráč
Podle Libušina proroctví nalezli poslové na poli u Stadic oráče, který s párem volů oral. Dali mu knížecí roucho a sdělili mu, že si ho zvolili za knížete. Přemysl zarazil otku do země – z ní v okamžiku vyrostla líska a na ní tři ratolesti, dvě uschly a jedna zůstala svěží – symbol jediného vládce, který vzejde z Přemyslova rodu.
Žel jste tak ráno přišli. Kdybych byl mohl tuto roli doorati, byla by po všecky časy hojnost chleba. Ale že jste si pospíšili a mně mé dílo přerušili, vězte, že bude v zemi často bývati hlad.
(O Přemyslovi – Staré pověsti české – Alois Jirásek)
Přemysl se stal manželem Libuše a vládcem na Vyšehradě. Spolu s Libuší dal zemi řád a právo.
Vlasta bojovnice
Po Libušině smrti viděly dívky, že už je muži neberou tak vážně jako za života jejich paní. V touze po vládě si vyvolily ze svého středu vůdkyni Vlastu, postavily za řekou Vltavou hrad Děvín a vyhlásily mužům válku.
Přemysl muže varoval před ženami, ale ti se mu jen smáli. Dívky zatím pod vedením Vlasty bily každého – otce i bratra.
Třista mužů padlo v bitvě. Pomocí lsti zahubily vladyku Ctirada. Muži se vzbouřili, hnali se k Děvínu a mnoho dívek pobili, zajali a odvedli na Vyšehrad. Vlasta v touze po pomstě a jistá si svým vítězstvím, vedla dívky k Vyšehradu. Vyrazila v čele v domění, že ji dívky následují. Ty jí však nestačily. Muži ji chytili a zabili. Mstili se za Ctirada a žádnou z bojovnic neušetřili. Nakonec spálili Děvín. Tak skončila dívčí válka.
Když pak zvykly dívky boji, jízdě koňmo, těžké zbroji,
drancovaly okolí. Ať potkaly kdekoli
otce, bratra, ujce, tchána, zabily ho.
Žádná panna k smíru muže nevybídla.
Srdce ztvrdlo jim jak skřidla.
(O prvním dívčím vítězství – Dalimilova kronika)
Horymír a Šemík
Za vlády šestého z bájných Přemyslovců Křesomysla se lid obrátil k těžbě drahých kovů na úkor zemědělných prací. Zemi hrozil hlad. Vladykové pod vedením Horymíra z Neumětel domlouvali knížeti, aby rozpustil lidi z dolů, aby se mohli věnovat orbě, ale Křesomysl o tom nechtěl slyšet. Když se o tom doslechli horníci, rozzlobili se a v noci vypálili a vyplenili Horymírovu tvrz. Horymír stihl uprchnout na svém věrném koni Šemíkovi. Poté se rozhodl pomstít Neumětelské a za pomocí mužů svého rodu zničili doly. Křesomysl ho za to odsoudil k smrti – měl být sťat vlastním mečem. Horymír měl však poslední přání – projet se naposledy po vyšehradském nádvoří na svém věrném Šemíkovi. Nasedl na něj, rozjel se, přeskočil hradby a ujel k Neumětelům. Křesomysl Horymírovi po tomto činu odpustil, ale věrný Šemík se při skoku zranil a zahynul. Horymír jej pohřbil před vrata svého dvoru.
…promluvil Horymír ke knížeti:
„Ctný kníže, tvým soudem jsem odsouzen; a poněvadž mně živu býti nelze, toliko za to prosím, popřej mi toho, dřív než umru, ať na svůj milý kůň vsednu a maličkou chvíli se na něm projedu. Po tom čiň se mnou, cokoliv chceš!“
…Všecko kol úžasem ztuhlo.
Bělouš s jezdcem se mihli nad obrubou, kmitli se povětřím jako pták, hříva koni i vlasy jezdcovi zavlály, a již střelhbitě, vráz zapadli, zmizeli. Na hradě vykřikli úžasem i hrůzou.
(O Křesomyslu a Horymírovi – Staré pověsti české - Alois Jirásek)
Kazi léčitelka
Kazi byla nejstarší z Krokových dcer. Rozuměla bylinám a lékařskému umění. Kouzly dovedla ovlivňovat lidské osudy. Žila na hradu, který pojmenovala Kazín. Zde si přivedla chrabrého Bivoje, který zbavil kraj divokého kance a pojala ho za svého manžela.
Z nich nejstarší se jmenovala Kazi, jež Medeji z Kolchidy nic nezadala v znalosti bylin a věšteb ani Asklepiovi v lékařském umění, poněvadž často způsobila, že Sudičky ustaly od nedokončeného díla, a přiměla kouzlem osud, by její vůlí se řídil.
(Kosmova kronika česká)
Lumír a píseň
Mýtický pěvec, který žil v době dívčí války. Lumír – božský slovanský pěvec, který proslul svým vytříbeným jazykem a úžasnými hudebními vlohami. Lumír odmítl zpívat oslavné písně vítězným mužům, kteří porazili dívky ve strašném krveprolití a zapálili Děvín. Místo nich zazpíval o slavném Vyšehradu, nad kterým se vznáší slavná Libušina duše, poté zlomil svůj nástroj a navždy opustil Vyšehrad.
Ó otevři svá ústa vznešená, do zlatých strun zasáhni hluboce
a zapěj onu píseň velikou, na kterou dávno čeká všechen lid.
Tys slíbil tak po smrti Libuše, splň nyní slib……
….Pěj o vítězství velkém, Lumíre!“
A Lumír sed na skálu čnějící a zapěl píseň velkou, vznešenou,
však nikoli o boji divokém, pěl o Libuši, jak se zjevila…
…jak svatá hvězda štěstí věštící, a pěl o její lásce bezedné,
jež vykouzlila jaro v srdci a v duši všeho lidu….“
(Lumír, Julius Zeyer)
Král Ječmínek
Nástupcem krále země Moravské Svatopluka se z vůle lidu stal bohatý zeman sídlící na hradě Chropyni. Byl moudrý a spravedlivý a byl ctěn poddaným lidem i pány. Objížděl hrady a města a všude ho oslavovali. Králi se to zalíbilo natolik, že v hodování a oslavách pokračoval i na svém hradě. Královna v jeho počínání viděla zkázu a snažila se jej od hýření odradit. Král se na ni proto rozzlobil a vyhnal ji z hradu. Královna se před královým hněvem ukryla v ječném lánu. Zde ji i jejího novorozeného synka našly vesničanky. Děťátko pojmenovali Ječmínek. Král se o nich dověděl a dal je odvézt do dalekých krajů. Po čase se králi začalo stýskat a snažil se ženu i syna najít, ale marně. Špatné svědomí jej trápilo tak, že svůj život ukončil skokem do hluboké studny. Podle proroctví starého poustevníka je král Ječmínek spasitelem země Moravské. Od té doby lidé věřili, že se král Ječmínek, objeví, až bude zemi nejhůře.
A když bylo hůře a hůře, když poddaný lid za pozdějších věků sténal v robotě, utěšoval se králem Ječmínkem, věštbou o lepší budoucnosti. Když pak za císaře Josefa poddaným značně uvolněno, počínali všude po dědinách věřiti, že přišel zaslíbený král Ječmínek, že nastává toužená doba, kdy bude robota úplně zrušena a plná svoboda všem dána.
(O králi Ječmínkovi – Staré pověsti české – Alois Jirásek)
Teta kněžka
Prostřední z Krokových dcer. Dle svého jména vystavěla hrad Tetín, na kterém žila. Byla to pohanská modloslužebnice, která učila lid klanět se pramenům, kamenům, posvátným hájům a přinášet oběti pohanským bohům. Zůstala svobodná, bez muže.
A navedla hloupý a nerozumný lid, aby se klaněl Oreádám, Dryádám a Amaryádám a ctil je; zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům; a tak dosud mnozí vesničané jsou jako pohané: jeden ctí prameny aneb ohně, jiný se klaní hájům, stromům nebo kamenům, jiný oběti vzdává vrchům nebo pahorkům….
(Kosmova kronika Česká)
Blaničtí rytíři
Tato pověst je vlastně proroctvím slepého mládence, kterou si vyslechnul král Karel IV., když se vracel z Německa do Čech.
Uvnitř hory Blaníka odpočívá vojsko, které čeká na chvíli, kdy bude českému národu nejhůře. Velitelem tohoto vojska je patron země České – svatý Václav.
Ve chvíli, kdy bude naše země v největší tísni, zazelená se suchý dub na Blaníku a pramen pod ním vydá tolik vody, že studánku přeplní a voda poteče po stráni dolů. V rozhodnou chvíli se Blaník otevře a z něj vyjede vojsko a povede jej svatý Václav na bílém koni. Nepřátelé budou poraženi a v zemi nastane opět klid a mír.
Ale pod hradbami, v hoře samé, dřímají ozbrojení rytíři, „svatováclavské vojsko“, dřímají a čekají, až nastane den, kdy bude potřeba jejich pomoci, až budou do boje povoláni… Svatováclavské vojsko spí. Ještě není čas, aby vstalo. To bude ve chvíli největšího nebezpečenství, až se na naši vlast sesype tolik nepřátel, že by celé království roznesli na kopytech svých koní.
(Blaničtí rytíři – Staré pověsti české – Alois Jirásek)
Ctirad a Šárka
Po Libušině smrti shromáždila věrná a oddaná Libušina družka Vlasta dívky a poté poslala k Přemyslovi dívčí posly s nabídkou k sňatku. Přemysl jí nedal okamžitou odpověď, proto Vlasta vyhlásila mužům válku. Mnoho mužů zahynulo díky úkladům lstivých dívek. Lstí zahynul také vladyka Ctirad. Jel se svou družinou a zaslechl nářek. Opodál u skály nalezli sličnou dívku jménem Šárka.
Družky dívku svázaly, zavěsily jí na krk lovecký roh, položily k nohám džbán s medovinou a ukryly se v lese. Ctirad se slitoval nad krásnou dívkou, uvěřil jejímu vyprávění a vysvobodil ji z pout. Napil se medoviny a zatroubil na roh. Na toto znamení se bojovnice vyřítily z úkrytu, pobily Ctiradovu družinu, Ctirada odvlekly a na vltavském břehu jej pak zabily. Údolí, ve kterém k této události došlo se dodnes nazývá Šárka.
Vladyka Ctirad však čile naslouchal řeči spanilé Šárky, lahodnému jejímu hlasu a napil se chutě, jak mu zas podala medoviny. I roh prohlížel, jejž sňala z hrdla, a když mínila, kdož ví, jaký má zvuk, přitiskl ho ke rtům a zatroubil z plných plic...
….Tak zhynula Ctiradova čeleď, tak ve zkázu upadl jejich vladyka. A skalné divoké oudolí, kde se tak stalo, podnes nazývá se po té, jež byla všech zhoubou.
(Dívčí válka – Staré pověsti české, Alois Jirásek)